Měl jste vždycky ke sportu blízko?
Ano, vždycky jsem byl člověk, co měl rád sport, už od mládí. Postavu jsem ale nikdy neměl urostlou. Jako kluk jsem byl malý a hubený, dokonce mě kvůli tomu poslali i do lázní. Pamatuji si, že jako dospívající jsem měl jen asi 50 kilogramů.

Jakým sportům jste se jako mladý věnoval?
Hrál jsem fotbal za Slovan Kladno, stolní tenis, dělal jsem lehkou atletiku, zároveň jsem chodil jsem také na řecko-římský zápas. Jenže jednou jsem domů přinesl špatné vysvědčení, a tak mi máma vzala průkazku na fotbal a roztrhala ji, takže jsem měl po fotbale. (směje se) Až po vojně mě kamarád, se kterým jsem dělal u dráhy na Poldovce, zlákal, ať s nimi chodím posilovat. Od té doby cvičím, je to už padesát let.

Kde jste tenhdy cvičili? Podmínky jistě nebyly tak dobré, jako je tomu dnes..
To je pravda. Dříve nebyly posilovny, jako jsou třeba teď. Pamatuji si, že jsme cvičili třeba v hospodě Nároďák nebo v GDM. Nás ale neměli nikde moc rádi, protože jsme prý moc mlátili činkami.

Na co jste se při cvičení hlavně zaměřovali?
Cvičili jsme takzvaný trojboj. Jednalo se o bench press, mrtvý tah a dřep. Jezdil jsem na mnoho soutěží, třeba na krajské přebory do Králova Dvoru, Roudnice nad Labem nebo do Mělníka. Pamatuji si, že v roce 1977 jsem měl asi 75 kilogramů, přičemž jsem uzvedl 137 na bench, 162 kilo na dřep a 210 na mrtvý tah. Vybavuji si, že absolutně nejvíc jsem dal na bench 152,5 kilo. Nikdy jsem neměl moc vidět svaly, ale zato jsem měl velkou sílu.

Velké svaly jste neměl, přesto jste budil respekt svými výkony..
Vždycky, když jsme někam s kamarády přijeli na závody, tak se nás báli. Často říkali: „A jéje, přijelo Kladno, zase vyhrajou.“ Nebojím se říct, že dřív byl ten sport o něčem jiném. Byl lepší. Rád vzpomínám na to, jaká jsme byli skvělá parta.

Jaké úspěchy na svém kontě máte?
Patnáctkrát jsem vyhrál krajský přebor, několikrát, asi pětkrát, se mi povedlo být mistrem republiky. Jako veterán jsem pak byl na mistrovství Evropy čtyřikrát druhý. Největším úspěchem pak je třetí místo z veteránského mistrovství světa. Vždycky jsem ale chtěl, aby mi zahráli hymnu. To se mi bohužel nikdy nepovedlo.

Ještě pořád aktivně závodíte. Třeba se vám to ještě někdy povede..
Uvidíme. Aktuálně sním o účasti na mistrovství světa v Kanadě, kam jsem se kvalifikoval díky mému asi měsíc starému vítězství na mistrovství republiky v Rakovníku. Bohužel nemám dostatek financí, abych se tam mohl podívat. Kdyby se našel někdo, kdo by mě chtěl podpořit, třeba nějaký sponzor, budu rád, když se ozve. Pravidelně mě může potkat třeba v kladenském fitness centru Stan's Gym. Já sám ale žebrat o peníze neumím.

Když jste zmínil kladenské fitness centrum. Jak se vám cvičí v nových posilovnách?
Dnešní fitka a podmínky za mých mladých let se nedají srovnat. My jsme si museli všechno vybavení ručně vyrábět. Dneska přijdete do posilovny, kde máte nespočet profesionálních strojů. A to stejné je strava. Za nás jsme neznali nic jiného, než jíst tvarohy. Nyní existuje celá řada různých suplementů. V tom je obrovský rozdíl.

Jak vypadá vaše strava teď?
Jedl jsem a dodnes jím všechno, na co mám chuť. Jediné, čím se řídím – jím tvaroh každý den. Pak mám hodně rád také banány a hodně často si dělám vajíčka. Občas si však také pochutnám na proteinovém nápoji a nějakých těch dalších suplementech. Celý život nekouřím, ani nepiju tvrdý alkohol. Jen si denně dám dvě piva – k obědu a k večeři. To je takové mé pravidlo.

Mohl byste čtenářům říct, jakých výkonů jste ve svém věku pořád schopný?
Před měsícem jsem v Rakovníku zvedl 80 kilo na bench, to už jediná disciplína, kterou z těch tří mohu ve svém věku dělat. Mám totiž od doktorů zakázáno se přepínat.

Dvě zmiňované disciplíny už nemůžete dělat kvůli zdraví?
Ano. Zranění se mi celý život vyhýbala. Nevím, co je to bolest zad. Až v posledních letech jsem měl na zdraví smůlu, mám problémy s kyčlí, kýlou, prodělal jsem mozkovou příhodu. Kvůli problémům s kýlou jsem předloni neodletěl na mistrovství republiky do Tokia.

Jak často nyní cvičíte?
Cvičím každý den. Chodím ale do posilovny už jen na dvacet nebo třicet minut, každý den si procvičím jinou svalovou partii. To mi stačí.

Stává se, že vás lidé v posilovně obdivují?
Často si mě třeba někdo natáčí ve fitku na mobil a následně se chodí ptát kolik mi je let, že zvedám takové váhy. Pochlebují mi, jak jsem dobrý, ale na to já nejsem. To mě vyloženě sere.

Přesto, předáváte mladým své dlouholeté zkušenosti?
Zkušenosti mladým bych předával rád, ale přijde mi, že v dnešní době nikdo moc nemá zájem. Mám jen u sebe v baráku ve sklepě malou posilovnu, kam chodím cvičit se sousedkou. Té jediné předávám své zkušenosti a věřte, ta bude jednou dobrá.

Co je klíčem k úspěchu?
Musíš chtít. Klíčem k úspěchu je bojovat. Ať už se jedná o sport, nebo o běžný život. Když jsem se loni probudil po mrtvici, věděl jsem, že nechci umřít. Hned jak to bylo možné, chtěl jsem se hned postavit, znova chodit a zase fungovat.

Věnujete se také něčemu jinému, než je zvedání železa?
Mám psa, křížence Charlie, se kterým chodím moc rád pětkrát denně ven na hodinovou procházku. To je můj parťák. Sami spolu bydlíme, dokonce i spíme v jedné posteli. Vyhovuje nám to.