Jaký je tvůj kladný vztah ke Kladnu?
Já Kladno prostě miluju. Kladno je moje město! Je to možná zvláštní. My jsme se srodinou přestěhovali kousek za Prahu, blíž Kladnu. Prahu mám v srdci, ale Kladno se stalo takovou přirozenou rodinnou základnou. Jednak tady máme velkou část příbuzenstva, a pak jsem tady s mými dětmi začínala jejich aktivity. Syn tady začínal s fotbalem, dcera s krasobruslením. Pak bělala akvabely a vy tady máte úžasný sportovní oddíl. Karolína kromě sportu začala i na Kladně zpívat pod vedením úžasné učitelky. Prvně zde byla v nahrávacím studiu. Cítíme zde takovou pravou domáckou atmosféru. Milujeme Dny města Kladna, chodíme tu pravidelně na hokej… fandíme bezvýhradně Rytířům.
Už to zní jako taková malá pražská okupace, ale ten hokej, ten to vysvětluje. Kam byste taky jinam na něj chodili, když široko daleko je Jágr jenom jeden, že?
Jistě. I Jarda je náš idol.
Ty jsi státem uznaný sportovec s kulatým razítkem. Vystudovala jsi FTVS, jaký obor?
Trenérství. Po mém krátkém „výletu do kultury“ jsem se brzy vrátila k původní profesi, k práci se sportovní mládeží. Pojala jsem to úplně obráceně. Na začátk u jsem snila, jak budu jako výkonostní trenér se sportovci sbírat po světě vavříny a hrdě reprezentovat Českou republiku. Když se i mě narodily děti, tak jsem si uvědomila, jak úroveň tělesných aktivit u mladých výrazně poklesla. Když jsem viděla, jak je podpora těchto aktivit minimální, jedem trenér na padesát dětí, které stojí ve frontě, aby si za hodinu udělaly dva cviky, tak mě to přišlo jako něco šíleného. Proběhlo mi hlavou, že nechci, aby moje tříletá dcera, začínající s gymnastikou, takto sportovně fungovala. Sport ne pro rozvoj člověka strašně důležitý.
Jistě je to nezpochybnitelné pro tělesný rozvoj, ale co stránka psychická? Je důležité, aby měl sportovec touhu zvítězit, ale není to pro některé děti zároveň příliš stresující?
I když Zátopek říkal, že jede na závod zvítězit, zúčastnit se mohou ostatní, je to velmi individuální záležitost. Dítě potřebuje mít především pocit, že se v daném oboru zlepšuje v rámci svých možností. Že se někam posouvá. Každý je nadaný jinak a na něco jiného. U sportu máš spoustu dětí, kterým naznačíš, co a jak a oni to vyšvihnou na první dobrou. Pak tam ale jsou děti, že ani po dvacáté ten cvik není úplně bez chyby. Tam je důležitá pochvala, nějaký slovní popis posunu. Hele, koukej, na začátku to nebylo nic moc, ale to co mi tady dneska předvádíš, to je skvělé a je znát, že na sobě pracuješ. A oni na sebe jsou pak zdravě pyšné.
To zní rozumně, to by mohlo fungovat. Funguje?
No a jak! Já teď docházím jako trenérka externě učit do škol v rámci jednoho projektu. Je nyní taková doba, kdy je mnoho dětí s poruchami chování. Byla jsem v jedné škole, a měla jsem při tělocviku chlapečka s aspergerovým syndromem, který při hodinách tělocviku jenom seděl. Postupoval jsem samozřejmě pomalu, ale vytrvale. Právě pomocí těch dílčích pochval. Po měsíci už udělal nějaký cvik a běžel ke mně s roztaženýma rukama a zářícíma očima: „Paní učitelko, paní učitelko, věřila byste tomu, že já bych takový cvik udělal?“ Víš co, to máš slzy v očích.
Jaký máš názor na dnešní přetěžování dětí sportem, stresování případným neúspěchem. Sport je více než ostatní obory o vítězstvích i prohrách. Jak by na to měli jít dnešní rodiče?
Jednoduché to je. To co dítě baví a dělá s láskou, tomu je ochotné s radostí věnovat velké úsilí. Dělat něco z donucení nemá cenu a dřív nebo později to stejně skončí. Někdy i dost dramaticky. Problém je trochu v tom, že rodiče přivádějí děti do sportovních klubů v jejich útlém věku a nechávají je příliš brzy specializovat v jednom odvětví. Pak se může stát, že jsou ti mladí předčasně vyhořelí. Je dobré mít své sny o úspěchu a v sobě určitou disciplínu, řád. Na druhou stranu je potřeba nechat dítěti čas na vlastní rozvoj, aby nebylo jen úzce specializované. Dobré je, když si vyzkouší sportů více. Dnešní dítě má často v dobré víře přeorganizovaný život a téměř žádnou volnost. A do toho dvouletá covidová pauza, která mládežnický sport poznamenala na dlouhý čas, a to i nepřímo. Snadno si zvykly na dálkovou komunikaci. Stoupl počet obézních…
Dostala se mi do rukou brožura s projektem TRENÉŘI DO ŠKOL. Viděl jsem tam i tvoji fotku. Já o tom nic nevím, co to je?
No to je naprosto skvělá věc a skvělý nápad, který se navíc podařilo zrealizovat. Trenéři vidí, že pohybová gramotnost dnešní populace dramaticky klesla. Máme učitele tělocviku a nemůžeme je z tohoto stavu vinit. Oni to nemají nikterak lehké. Třeba učitelé prvního stupně základních škol učí úplně všechno, přes češtinu, matematiku po zpěv a výtvarku a ještě tělocvik. Pak se člověk ani nediví, že v rámci těláku děti pravidelně hrají vybíjenou. Pak do toho vstupuje i faktor strachu. V dnešní době, když se dítě ve škole zraní, tak je to velký problém. V hlavách tří kluků, Toníčka Baráka, Míši Bakeše a Honzy Macháčka vznikla myšlenka na propojení školního tělocviku se sportem v oddílech, aby to bylo ku prospěchu právě té pohybové gramotnosti. Přišli s tím pilotně na místní samosprávu v Praze 6, že by chtěli vstoupit do škol jako trenéři a pomoci zkvalitnit a zatraktivnit hodiny tělesné výchovy a zároveň představit dětem specifika jednotlivých sportovních disciplín. V neposlední řadě i předat inspiraci pedagogům, jak na to.
Jako Smíchovák jezdíš kontrolovat do Kladna, jak se tady tomuto projektu daří. Jak jsme na tom v Kladně?
Kladno je na tom vážně skvěle. Máme tady vynikajícího koordinátora projektu, bývalého hokejistu, naprostého srdcaře Marcela Kučeru, a ten maká na sto procent. Dokonce vystavěl i vlastní web. Má neuvěřitelné zpětné vazby. Od učitelů i jejich žáků. Výsledky jsou podle toho na nejvyšší úrovni. Mě tady baví, že v takto velkém městě objevíš jakousi domácí atmosféru. Všichni se znají a spolupracují.
Celé video s rozhovorem najdete na
https://www.facebook.com/kladensky.mesic.kladno/videos/524760759131148
