Pro volejbalového univerzála Kristapse Platačse to byly druhé Vánoce na Kladně. Ty loňské mu přinesly jedno klíčové ponaučení – totiž aby se zásobil jídlem dopředu. „Loni mě zaskočilo, když jsem si chtěl jít 25. prosince nakoupit, a všude bylo zavřeno. První a druhý vánoční svátek tak pro mě spíš než dobou klidu a míru byly bojem o přežití,“ směje se třiadvacetiletý Lotyš, pro nějž byly zavřené obchody největší a vlastně asi jediný kulturní šok. „To by se v Lotyšsku nestalo, tam je normální pracovat přes svátky, dostanete totiž zaplaceno dvojnásob,“ vysvětluje. Letos už byl každopádně připravený a udržel svou ledničku plnou. Jediným „problémem“ by tak mohlo být, že si nedal svůj oblíbený vánoční pokrm – vařené brambory s cottage sýrem a masovými koulemi. „Zdejší cottage je jiný, než máme v Lotyšsku, takže je těžké udělat něco, co by se podobalo jídlu, na které jsem zvyklý z domova,“ vysvětluje.

Lotyšské Vánoce se od těch českých podle Platačse v mnohém neliší. Také v pobaltské zemi se dárky rozdávají už 24. prosince po štědrovečerní večeři, kdy se rodina shromáždí kolem stromku. Lotyši dokonce tvrdí, že právě u nich tradice vánočních stromků vznikla. První zaznamenané vyžití jehličnanu jako vánoční dekorace pochází z roku 1510, kdy se takový strom objevil na náměstí v Rize. Mnohé lotyšské rodiny už ale dnes kombinují stromek se zvyky přejatými ze západních kultur.

„Moje vzpomínky z dětství už jsou trochu zamlžené, ale vím, že jsem měl připravenou i vánoční punčochu, do které mi už nějaký týden před Vánocemi vkládali drobné dárky, to byla taková ochutnávka. A 24. prosince večer u stromku přišlo to hlavní,“ vypráví Platačs. Na otázku, zda si vybaví nejmilejší dárek, který kdy dostal, ale jen pokrčí rameny: „Určitě jsem dostal pěkné dárky, ale asi si nevybavím jeden konkrétní.“ 

Letos byly pro něj Vánoce hlavně o času stráveným s rodinou. Tentokrát tedy jen prostřednictvím internetu. Do Lotyšska se totiž nevydal. „Byl jsem na a Vánoce v Čechách. S rodinou jsem si alespoň zavolal,“ říká dvoumetrový obr. 

Jeho spoluhráč Niklas Seppänen se naopak za rodinou domů odjel, stejně jako loni. Finský smečař o sobě říká, že Vánoce jako takové nijak zvlášť neprožívá, jsou pro něj ale jednou z mála příležitostí v roce, jak strávit bezstarostný čas se svými nejbližšími. 

„Když žijete v zahraničí, tak si toho času, který můžete doma strávit s nejbližšími, vážíte dvojnásob,“ má jasno muž ze země tisíce jezer, v níž údajně sídlí samotný Santa Claus. V laponském Rovaniemi má dokonce Joulupukki, jak se vousáči v červeném finsky říká, vlastní vesničku. 

„Já tam nikdy nebyl,“ přiznává Seppänen s úsměvem a dodává: „Nejen pro Finy to je ale velká atrakce. Ve zprávách vždycky ukazují, když Santa začíná svůj výlet po celé zemi.“ Na vánoční pohádky a zvyky si ale devětadvacetiletý sportovec nepotrpí. Jedinou tradicí, již jeho Vánoce na míru nesmějí postrádat – u Fina to asi nikoho nepřekvapí – je rodinná sauna. 

„U nás se stejně jako v Česku rozdávají dárky obvykle už 24. prosince po večeři. Ještě předtím ale jdeme společně do sauny, to je ve Finsku naprosto běžné a vždycky se na to těšíme,“ přikyvuje. 

Ani on si z dárků, které v dětství dostal, nevybavuje jeden nejmilejší. „Asi to pro mě nikdy, co pamatuji, nebylo opravdu o dárcích. Jako dospělý je určitě radši dávám, než dostávám. Když něco chci, prostě si to koupím, takže se vytrácí to překvapení, které zažíváte jako dítě. Dneska mi dělá radost obdarovat někoho jiného a sledovat, jakou z toho má radost,“ popisuje a přiznává, že nákup dárků obvykle nechává na poslední chvíli.

Kdo naopak předvánoční kvap při shánění dárků nezažívá, je Gijs van Solkema. Čtyřiadvacetiletý nahrávač pochází z Nizozemska, kde Vánoce vypadají úplně jinak. „U nás, alespoň u naší rodiny, nejsou Vánoce spjaté s dárky. V Holandsku máme 5. prosince Svátek svatého Mikuláše, a pokud u nás děti dostávají dárky, tak je to spíše právě v tento den,“ podotýká van Solkema. 

Na vánoční svátky, které mají Holanďané ve stejných dnech jako Češi, odjel domů. „Pro mě jsou Vánoce důležité hlavně tím, že mohu jet domů. Odpočinout si psychicky i fyzicky, dobít baterky, strávit čas s lidmi, které mám rád. Je to pro mě o to vzácnější, že přes sezonu se s nimi moc nevidím. Celý rok jsem pryč, a i když jsem přes léto v Nizozemsku, cestuji s národním týmem. Takže se snažím využít každé příležitosti, abych se s rodinou viděl,“ říká.

Ani on není zvyklý dodržovat vánoční tradice, jeho rodina tráví svátky po svém, většinou aktivně a hlavně spolu. „Přes svátky, když to počasí umožní, chodíme třeba na brusle. Každoročně si na druhý vánoční svátek pronajímáme tenisový kurt a chodíme hrát. To jsou vlastně i moje nejhezčí vzpomínky na Vánoce z dětství. Jako kluk, který se rád hýbe, jsem se na tenis vždycky hodně těšil,“ komentuje rodinná sportovní odpoledne, po nichž následuje společná večeře. 

„Asi nedokážu říct, jaké je v Nizozemsku typické vánoční jídlo. U nás doma se ale zpravidla jí masová roláda a taky ragú, což určitě není typické,“ říká van Solkema. Ten vyrazil domů po posledním letošním ligovém duelu. Orli ho sehráli 22. prosince proti Příbrami.

Pokud byste o někom ze čtyř zpovídaných sportovců řekli, že je „Christmas person“, určitě by to byl Landon Bow. Kanadský brankář ve službách hokejových Rytířů se o Vánocích rozpovídal, že skoro nebyl k zastavení. 

„Já Vánoce miluju, vždycky se jich nemůžu dočkat,“ řekl sedmadvacetiletý rodák z kanadského St. Albert, kde sice vánoční atmosféru dokreslují domy ověšené tisíci barevných světélek, ale na trhy tam spíše nenarazíte. „V zimě tam je mínus pětatřicet, někdy čtyřicet stupňů. To byste si to moc neužili,“ směje se vytáhlý sympaťák.

„Pro mě to bylo celkově o kompromisech, protože v Kanadě jsme zvyklí rozdat si dárky až 25. prosince ráno. My si s manželkou obvykle jako první rozbalíme vánoční pyžama a v těch jsme pak celý den. To letos nešlo, protože 25. jsme měli trénink,“ uvedl Bow, který už zažil Vánoce na nejrůznější způsoby. 

Hokejem se roky živil v americkém Texasu, kde ani koncem prosince teploty zpravidla neklesnou pod 15 stupňů. „To je šílené. Na Vánoce přece chcete mít sníh, a ne se venku pomalu potit v tílku a kraťasech,“ říká Bow, ale záhy se ukazuje, že jeho láska ke sněhu není zdaleka tak silná, jak by se mohlo zdát: „K Vánocům to patří. Ale nemusí to být před nimi ani po nich. Ten jeden den úplně stačí. Pro tu atmosféru,“ směje se. 

Také s vánočními pokrmy má Bow různou zkušenost. Z domova je zvyklý na krocana s nádivkou, mačkané brambory a dušenou zeleninu. Zvyky mu ale trochu nabourala rodina manželky, která pochází z Ukrajiny, kde se na Vánoce zpravidla nejí maso. „Maximálně ryba. Takže jíme třeba rolky z hlávkového zelí a podobně,“ říká Kanaďan, jenž má na Vánocích rád všechno od koled přes hořící svíčky až po srkání kafe a klábosení kolem stromečku.

A jak vzpomíná na dětství? „Cítím, že jsem jako dítě byl trošku rozmazlovaný. O Vánocích prostě ráno přijdeš a čeká tam na tebe halda dárků,“ směje se a přidává k dobru historky: „Někdy si ze mě rodiče vystřelili a do obrovské krabice zabalili maličký dáreček.“

Dnes je rád za jakýkoli dar, vlastně mu ani tolik nezáleží na tom, co dostane. Raději sám někomu udělá radost. „Ten úsměv, který dostanete na oplátku, je nejlepší,“ říká. 

A novoroční přání? „Jedno bych měl, ale nahlas to neřeknu, jinak by se nemuselo vyplnit. Ale asi uhodnete, co to může být...“ spiklenecky mrkne a odchází do hokejové kabiny.