Když jsme zaparkovali v úzké uličce na okraji Libušína, nemohli jsme si nevšimnout malého udržovaného domku se zahrádkou obklopeného úly. Předem ohlášení zvoníme na domovní zvonek a za okamžik nás s úsměvem vítá sportovně oblečený vitální muž, kterému byste hádali možná pětašedesát. Včelař Josef Pláteník letos oslavil osmdesáté deváté narozeniny, a když jsme usedli do křesla k rozhovoru, přestal vnímat na chvíli okolní svět. Vyprávěl totiž o včelách a včelaření. A věřte, že kdyby nám nedošel záznamový materiál, sedíme tam ještě dnes a pan Josef vypráví a vypráví. Seděli bychom rádi, protože se to vyprávění dalo krásně poslouchat.
Pane Pláteníku, kdy a jak jste tomu památnému řemeslu propadl?
Ke včelám mě přivedl můj otec v patnácti letech. Vnímal jsem to tenkrát trochu okrajově, protože jako každý kluk jsem měl v tomhle věku jiné, důležitější zájmy. Taky děvčata do toho…. a tak. V 52. roce jsem narukoval na vojnu a přišel jsem za tři roky. V té době jsem prakticky chápal, že včely jsou užitečné pro člověka a pro přírodu.
Jak to mladého člověka chytne, co se musí stát?
Myslím, že chovat včelky může jedině člověk s velkým vztahem k přírodě. Musí chtít té přírodě porozumět. Větru ani dešti neporučíme. Příroda si poroučet nedá. Nedá se také říct, že se včelařením začíná mladý člověk. Jednou na vás ten správný věk přijde a začnete ve dvaceti, čtyřiceti, nebo šedesáti letech. To není nic neobvyklého. Takže nezáleží na věku, ale na schopnosti a ochotě pochopit včelí svět. Základem je si uvědomit, že včely člověka nepotřebují. Mají svoje zvyky a zákonitosti miliony let.
Svět se v posledních letech letech mění ve velmi sofistikované prostředí. Jezdíme chytrými auty, snažíme se vše digitalizovat, všude se na nás smějí moderní technologie, pracují roboti. Zasáhla tahle moderní honička nějak včely a včelaře?
Co se týče včely, ta se nezměnila. Změnili se její kmeny. V Čechách byla hojně vlašská včela. Jak migrovali včelaři, přinášeli své různé zkušenosti. A včelař, český včelař, je koumák, který neustále něco zlepšuje. Tak se do Čech dostala postupně krajinská včela ze Slovinska, která tady zdomácněla. To není hned, to je otázka třeba sta let, mnoha generací. Krajinská včela se ukázala jako hospodárná, není rozbíhavá a není tolik agresivní. Zkrátka tyhle včely se u nás zabydlely a přizpůsobily se zdejším podmínkám. Krajinská včela byla zvyklá ve Slovinsku na bohatší porosty. U nás se právě i v tomto musela přizpůsobit. Pro včely se zde vysazovaly i stromy. Dříve každý učitel, sedlák nebo farář měl na venkově včelstva. Bylo to v malém, a jen pro vlastní potěšení.
Vy jste už říkal, že včely člověka nepotřebují. Když si odmyslíme med, vosk a ostatní produkty, které člověk od včel získává, můžou včely změnit chování lidí, třeba jejich pohled na svět?
Nepochybně ano. Dalo by se říct, že ho změní k dobru. Vztah k přírodě jsme již zmiňovali. Pan Smělý bydlel v Břevnově v pražské zástavbě a měl desítky včelstev, takže potvrzuje, že to není jen výsadou venkova.
Život a řád včelstev je nesmírně zajímavý. Role královen matek, dělnic, tubců… Ví člověk dnes o včelách za ta staletí úplně všechno?
Řekl bych to asi takhle. V současné době se o včele ví už dost. Zatím však není třeba úplně prozkoumaný proces oplodnění matky. Je zajímavé, že když začne klást trubci oplozená vajíčka, dokáže klást jak trubčí vajíčka, tak vajíčka dělnic.
Za ta léta už můžete jistě posoudit, jak na včelstva působí ekologická zátěž krajiny nebo vůbec lidské zásahy do jejich života?
Včely se tímto faktem vypořádávají různě těžce. Za ty roky se tady objevila závažná onemocnění včel. Třeba varroa. Včelstva ale žijí mnoho let podle stejných zákonů a principů, jakmile je nějaký problém, nějaké vybočení ze zavedeného procesu, tak okamžitě reagují a stav přivádějí k normálu. Věřte tomu, že včely opravdu člověka nepotřebují a na jejich život má pramalý vliv. Včelař jim jen usnadňuje jejich práci, je jim takovým pomocníkem v životě. Včely přesně vědí, co mají dělat.
Včela se už narodí s nějakým genetickým kódem, že všechno, co potřebuje, už umí, nebo se musí něco učit od ostatních?
Samozřejmě genetický kód u včel je, ale správně řečeno i ta včela se učí. Podle rozsáhlých vědeckých prací nejsou včely stejné. Jsou mezi nimi i lenoši, ale ostatní členové té sociální skupiny je dokážou zpracovat a přinutit k dobrému fungování. Takže je to vlastně učí. Třeba v letu za potravou vezmou s sebou i tu, které se zatím moc nechce.
Žijeme v době, kdy si někdo opatří pejska a za krátký čas ho odloží, protože už ho nebaví. To u včel asi nejde. Co byste poradil člověku, kterého právě napadlo začít „dělat do včel“?
Na mě se lidé neobracejí s otázkou, jestli mají začít včelařit, ale jak mají začít včelařit. Už v té počáteční diskusi poznáte, jak to vlastně myslí, jaký mají vztah k přírodě. Když někdo začne, tak je skutečně důležité, aby se ptal. Zkušených lidí. Ten proces poznání je dlouhodobý. Včela opravdu není pes nebo kočička. Včely vás ovlivní natolik, že se změní vaše povahové vlastnosti, že začnete přemýšlet víc do hloubky, dokážete se jinak a lépe orientovat v prostředí, ve kterém žijete.
Ptát se je nepochybně důležité, ale podstatnější je mít se koho ptát. Jak je to s historií včelaření na Kladensku?
Tady vždycky byli vzdělaní lidé. Mezi hutníky i havíři, a protože si navzájem předávali cenné zkušenosti, tak si založili organizaci. A letos v květnu to bude už sto dvacet let.
Slyšel jste rčení, že když něčemu nerozumím, tak řeknu že nevím, že dělám do včel?
Slyšel ,ale nevěřte tomu. Včelaři jsou velice chytří lidé. Jinak by nemohli být včelaři.
