Pepíku, jak si se jako dítě dostal k muzice?

No samozřejmě v rodině. Můj táta hrával na trumpetu, křídlovku nebo-li džeztrubku, jak se tenkrát říkalo. V roce 1936 – 37 sloužil v Chomutově u posádkové hudby. Máma byla z Moravy a krásně zpívala. Brácha hrál housle a já jsem ho ve 2. třídě následoval. Jenže brzo zjistili, že mám dlouhé prsty a potřebovali violončelo, takže bylo rozhodnuto. My jsme doma často muzicírovali. Dvojhlasné zpěvy, táta na trubku, my s bráchou na ty smyčce. Do hudebky jsem začal chodit v Novém Strašecí. V osmé třídě jsem si u učitele Vladimíra Brabce přidal trombón. To byl úžasný člověk, který hrál snad na všechny nástroje. Takový model prvorepublikového muzikanta. Fakt tam byli takový lidé, kteří vedli nás děti k pravému muzikantství.

Kdy jsi opustil rodinné muzikantské hnízdo, abys roztáhl svá křídla v nějaké kapele?

Po základce jsem se šel učit do Loun na železniční učiliště. Vedle byla hudební škola a tam byl nějaký pan Ložan, co tam vedl velký orchestr a já tam v té kapela začal hrát trombón. Pak jsem si ještě přibral baskytaru a odešel jsem do Kladna na strojní průmyslovku, kde jsem hrál s Frantou Šitou. Po třech letech jsem se vrátil opět k trombonu a to už jsem hrál v kladenském big bandu. Pak jsem šel ještě na vysokou a při ní jsem dělal konzervatoř. Třeba se spolužákem Davidem Kollerem.

Já tě mám ale leta spojeného s dechovkou. To byl pro mě takový kýčovitý žánr, který jsem jako mladý kluk odmítal uznat, i když musím přiznat, že po různých uměleckých kreacích na různých mejdanech, jsem vždycky hulákavě skončili u songu Co jste hasiči nebo Ta slepička kropenatá… Až v daleko pozdější době jsem si uvědomil, že dechovka je pořádná muzikantská řehole. Mám pravdu?

No jistě! To období nekompromisního bigbítu jsem taky prožil, ale já jsem k tomu přišel tak nějak už na vojně. Tam když si se chtěl ulít, tak jedna z mála možností byla založit si kapelu. Tak hned sedmého dne na vojně jsem založil kapelu a měl jsem k tomu fantastického velitele. Vybral jsem si kluky z Moravy a začali jsme tu muziku dělat takovou říznou. Líbilo se to a měli jme podporu. Když jsem se vrátil do civilu, tak jsem o tom začal daleko víc přemýšlet a chtěl jsem tu hudbu propojit i s tancem. Založil jsem tehdy Českou třináctku. Udělali jsme i první promo fotky ve skanzenu v Třebízi a tak jsme to nějak začínali rozjíždět. Zjistil jsem, že pod středočeskou agenturou existuje jakási Květovanka a taneční soubor Květy. Jednoho dne, asi po roce našeho fungování, ráno zvonil telefon. Dramaturg krajské agentury mě pozval na setkání. Nejel jsem do práce, ale rovnou tam. On mi nabídl, jestli bych nechtěl vést Květovanku a Květy. Jenže ono se to rozpadlo a pro mě to znamenalo postavit ty soubory z gruntu znova. Nastudovat nový program. Premiéru jsme měli na Stochově. Mělo to úspěch a my jsme začali i jezdit ven. Tohle mělo drajv, žádný cajdáky.

Za komunistů ta lidovka tolik nevadila a soudruzi ji vice méně tolerovali a spíš šlapali po rockerech a folkařích…

To tak nebylo, to jsou jenom kecy. Nemělo to na růžích ustláno. Museli jsme kolikrát hodně bojovat.

Jak bylo těžké sehnat kvalitní muzikanty na dechovku nebo tanečňák?

Musíš vzít hotový muzikanty, kteří mají už nějaké zkušenosti, mají hudební vzdělání, umějí hrát z listu (notový záznam pozn.red.) Ty nemůžeš se základní věci ušit na zkouškách. To by si je musel dělat několikrát do měsíce a k tomu ještě hraní. Na to nikdo neměl čas.

Přesto že jsi Kladeňák, tak jsi procestoval z kapelou daleké cizí kraje. Kde jste všude vystupovali?

 Tady jsem toho opravdu moc nenahrál. V Praze to jo. Pak jsme sjeli komplet celou Evropu, hráli jsme na Kypru. Maroko, Alžírsko a taky v Mexiku. To byl parádní zájezd. To s námi točila i naše televize. Začínalo to u nás u Selátka, a pak se už točilo v Pueblu, v Mexici City… My jsme tam byli na výročí císaře Maxmiliána a Maxmilián si vlastně prodloužil život tím, přivedl české a moravské muzikanty a ty mu hráli dechovku.

Ty jsi tady už Pepo zmínil hospodu U zlatého selátka, kladenskou to kulturní instituci. Každý místní a nejenom ten musí znát první pořady po silvestrovské půlnoci…Tu jsi si pořídil kvůli muzice?

Ano, Přesně tak i stavební úpravy se dělaly přesně v souladu s tímto žánrem. Zábavné pořady tady točily všechny tři naše největší televize. A ČT dělá ty Silvestry. A letos bude znovu.

Jak si taková muzika stojí teď v téhle nepříliš přející době?

Nedělám jenom toto. Dvacet sedm let se pohybuji v tanečním žánru, s big bandem, a doprovázeli jsme spousty populárních zpěváků a zpěvaček. Naďa Urbánková. Pavlína Filipovská, Jirka Štědroň, Standa Hložek, Bohuš Matuš… to jmenuji jen ty žijící. S Karlem Zichem jsme hodně dělali…

Ne že bych počítal věkový průměr kapely, ale když jsem vás měl možnost vidět ve studiu, tak z tohohle pohledu jsem si říkal, proč to ti chlapi už nepověsí na hřebík a neužívaj života?

To nejde, mě to pořád hodně hodně baví. Živit se s tím nemůžeš, nejsi Karel Gott, ale zábava je to úžasná. Ale počkej s tou matematikou. Zapomínáš, že jsou tam už i mladý kluci.

A jak vidíš ten přístup mladých muzikantů k profesi dnes?

Jak jsem říkal kluky a holky z konzervatoře. Tam je záruka, že něco uměj. Doba je uspěchaná a na muziku se spěchat nesmí, tam se učíč mnoho let. Prakticky celou kariéru. Dneska ti rodiče přivedou do souboru dítě, a jak do měsíce nevystupuje na veřejnosti, tak je oheň na střeše… To se nedá.

To je problém celé dnešní kulturní fronty?

Také, ale dalo by se říct, možná to zní trochu hloupě, že tady chybí nacionalizmus, ten dobrý nacionalizmus. Mladí příliš brzo pošilhávají po jiných kulturách a nectí příliš tu českou. To je škoda, protože tradice tady máme tak hluboké a dobré, že by nám je leckdo mohl závidět. Máme vynikající hudební skladatele. Ve Švýcarsku, v Německu i jinde znají autory našich dechovek, protože jsou nejlepší na světě. Tady to nikdo ani možná netuší, tam se nám klaní.

… Vejvodova Škoda lásky.

No přesně… nebo Kmochovi pochody, to nedokázal nikdo takhle vymyslet. Já když se znovu vrátím do mého dětství... Na Lánech byla velká dechovka, Rynholci také, v Novém Strašecí. Hornické a hasičské muziky, posádkové vojenské hudby. Dnes kdybych ojel všechny vesnice, tak dám dohromady možná tak sextet. Je tady nepochybně spousta skvělých talentů, ale málo z nich je ochotno na sobě tolik pracovat, aby je to vyšvihlo mezi elitu. Zkrátka je to dřina a jenom dřina a to teď moc nefrčí.

Celé video s rozhovorem

https://www.facebook.com/watch?v=554958059683770