Jako kouč máte více než desetiletou praxi. Co však koučování ve vaší kariéře předcházelo?
Mám vystudovanou Fakultu tělesné výchovy a sportu UK a marketing, přičemž hned po škole jsem dělala na fotbalovém SK Kladnu, kde jsem dala dohromady vlastně celý marketing klubu. Byla to doba, kdy hrálo Kladno nejvyšší českou soutěž, a tak jsem se i díky tomu dostala do velkého světa vrcholového managementu. Následně jsem se pracovala pro Českou sportovní, kde jsem se věnovala marketingu především u Fed Cupů a Davis Cupů a po té jsem začala pracovat v rodinné firmě RFK Invest, kde jsme veškerou tuto činnost začali dělat externě. Také jsme například byli prvním sponzorem Báry Špotákové, ještě v době, kdy neměla žádné medaile a pomohli ji tím nastartovat její skvělou sportovní kariéru.

Jak jste se od marketingu dostala ke koučinku?
Už na fakultě jsem se věnovala problematice tréninku. Vždycky mě to táhlo k tomu, abych pomáhala lidem. S kýmkoli jsem si kdy povídala, ten se mi většinou svěřoval. A tak, když už jsem měla pocit, že jsem ve vrcholném managementu dosáhla všech svých met, nastal ten zlom, že jsem si řekla, že bych lidem chtěla začít pomáhat na profesionální úrovni a tak jsem absolvovala certifikovaný program u Neuroleadership, což je první akreditovaná instituce pro vzdělávání profesionálních, mezinárodně certifikovaných koučů. Nejdříve jsem se věnovala koučování sportovců, od nichž jsem se postupně dostala až k dětem a k rodinám. V souvislosti s tím jsem založila na Velké Dobré také hlídání dětí s názvem By Little Hero, kde pomáháme maličkým dětem adaptovat se na školkový režim. Děti se naučí být chvilku bez tatínků a maminek. Fungování dětí zde vychází z metody Montessori. A právě při téhle činnosti často posloucháte různé příběhy rodin o tom, jak je mezi rodičem a dítětem narušená důvěra a komunikace.

Jako první jste zmínila koučování sportovců. Jaký je rozdíl mezi takovým koučem a sportovním psychologem?
Rozdíl mezi sportovním psychologem a koučem je v tom, že psycholog se zabývá daným problémem a jde do jeho hloubky. Kouč se naopak snaží vás z daného problému co nejrychleji dostat, plnit vaši vizi a měnit se – naučit se mít rád, naučit se komunikovat a celkově změnit pohled na svět. Kouč je vlastně taková vaše berlička, o kterou se na vaší cestě můžete vždycky opřít.

S čím mají sportovci nejčastěji problém?
U sportovců jsme většinou pracovali na správném nastavení hlavy. U sportovců je důležité umět pracovat se strachem, stresem nebo nervozitou. Často se setkávám s tím, že mají nedostatečnou sebedůvěru. Zároveň je často velkým strašákem obava z neúspěchu. U sportovce je důležité naučit se, že i když do výkonu dal všechno, může se stát, že se mu prostě nepovede vyhrát. Důležité je si to v klidu zanalyzovat a dál si jít postupnými kroky za svým cílem.

Mohla byste zmínit sportovce, se kterými jste spolupracovala?
Pomáhala jsem například Václavu Scheinerovi, který dělal řecko-římský zápas a nyní je v tomhle sportu olympijským rozhodčím. Spolupracovala jsem také se slavným hokejovým útočníkem a zlatým medailistou z Nagana Martinem Procházkou. A také jsem pracovala třeba s bojovníkem Janem „Šmoulou“ Šindelářem ze Spejbl Gymu, který nedávno v Thajsku získal svůj první pás šampiona v thajském boxu.

Dle svých slov se však aktuálně věnujete spíše rodinnému koučinku. Jak byste tohle poradenství popsala?
Jedná se o pomoc rodinám najít třecí plochy různých konfliktů. V praxi to funguje tak, že si s danou rodinou sednete, oni vám řeknou, jaké mají problémy a pak se je společně snažíte odstranit. Dnešní doba je totiž tak uspěchaná, že rodiče na děti nemají dostatek času, a tak jim uniká spousta věcí. To vede tomu, že se vztekají, hodně projevují emoce, nevěří jim nebo neposlouchají. Obecně se dá říct, že často rodina přijde s jedním problémem, ale následně se na něj nabalují další a další. To všechno se dá ale řešit v rámci terapie, kdy si všichni popovídáme a já se vlastně pomalu stávám jakýmsi členem rodiny. Rodiče i děti se mohou u mě vypovídat, často dochází k nějakým střetům, které se snažíme společně vyřešit.

Kde často bývá takzvaně zakopaný pes?
Vše se nejčastěji odvíjí od toho, že členové rodiny nekomunikují. Chybí mezi nimi zkrátka komunikace, to je jednoznačná odpověď. Velkou roli často hraje také to, že rodiče nemají důvěru svých dětí… a to je obvykle tím, že na ně rodiče nemají čas. Dospělí se často dětem nevěnují tak, jak by děti v daných fázích svého dětství potřebovaly, nenaslouchají svým dětem, zlehčují jejich problémy a kvůli tomu se pak děti uzavřou do sebe… a takhle se tvoří začarovaný kruh rodinných problémů.

Dostatečně komunikovat, a mít tak šťastnou rodinu. To zní vskutku jednoduše…
V podstatě to opravdu jednoduché je. Každý jsme ale jinou osobností, a tak se občas stává, že najít v rodině kompromis či dohodu, tak aby si v tom každý našel to své a necítil se upozaděn, je ohromně těžké. A proto je důležité vše komunikovat, ať už se vám něco líbí nebo ne… říct to.

S kým se lépe spolupracuje? S dospěláky nebo s dětmi?
Jednoznačně s dětmi! Děti jsou totiž ještě nevinné a nezkažené bytosti, které se vám téměř vždy plně otevřou. U rodičů často cítím, že v sobě mají jakési bloky… vědí, chtějí, ale pak ta skutečnost je jiná. Také mají často problém s tím, se naplno otevřít, ale stačí jedno dvě sezení a tu cestu si k nim dokážu najít.

Existuje obecný návod, jak se ke svému dítěti chovat?
Já preferuji intuitivní rodičovství. Jedná se o vcítění se do dítěte. Napojení se na něj. Děti jsou dost často našim zrcadlem a velkým učitelem, jen je potřeba je vnímat. Sice existuje tisíc příruček, lze najít tisíc názorů, jak se k dětem chovat, ale všechno, co funguje na jedno dítě, nemusí fungovat na druhé nebo třetí. Není dobré se striktně držet různých rad. Člověk by se měl svému dítěti věnovat, uvědomit si, že kdysi také dítětem byl a něco mu také vadilo… a tím by se měl řídit, neopakovat chyby svých rodičů. Rodič by určitě měl s dítětem komunikovat otevřeně, samozřejmě úměrně jeho věku. Důležité je také dítěti nelhat a neupravovat si určité pravdy, protože dítě to stejně jednou pozná. Důležitá ve vztahu s dětmi je také autentičnost. Což znamená, že když už se snažím dítku něco předat, měl bych jít příkladem. Například, když sám budu mít nízké sebevědomí a nebudu se mít rád, tak i když se budu snažit dítě chválit, motivovat, myslíte si, že vám to uvěří?

Zmiňujete problémy mezi rodičem a dítětem. Věnujete se ale i třeba vztahovému problému dvou dospělých?
Primárně se zaměřuji na vztahy mezi rodiči a dětmi, ale to neznamená, že odmítnu klienty, kteří budou chtít řešit vztah dvou dospělých lidí. Také s takovými klienty už spolupracuji.

Je nutné se s vámi v rámci terapie setkávat osobně, nebo v dnešní uspěchané době koučujete i v online prostředí?
Nebudu lhát, nejraději jsem za sezení face to face, ale chápu, že v dnešní uspěchané době může někomu vyhovovat online schůzka, takže i to je možnost, jak se se mnou setkat. Nejdůležitější je, aby se v danou chvíli člověk cítil komfortně a nic ho zkrátka nerušilo. Jen tak se člověk dokáže pořádně otevřít.

Jak je takové koučování pro klienta finančně náročné? A kolik zabere času?
První konzultaci mám vždy zdarma. Zde se s klienty poznáme a zjistíme, jestli mezi sebou máme potřebnou chemii. Nikdo se totiž nebude svěřovat nikomu, kdo vám není sympatický nebo vám nesedí. Následující sezení mám pro jednotlivce za tisíc pět set korun, pro rodiče s dítkem společně za tisíc osm set korun, vše naleznete na mých stránkách. Čtenáři mne mohou najít buď na webových stránkách rfkinvest.cz nebo na instagramu pod mým jménem a příjmením. Pakliže člověk se mnou chce spolupracovat, měl by počítat s alespoň desítkou sezení. Mám ověřené, že nejvíce funguje, když se s klienty vidíme jednou týdně.

Ve společnosti často role rodinného kouče budí posměšné reakce. Také se s nimi setkáváte?
Ano. Koučů je v dnešní době jako hub po dešti, takže chápu, že u mnoha lidí vzbudí moje práce rozpaky. Občas mi přijde, že slovo kouč, je pro lidi sprosté slovo. Na druhou stranu je chápu, narazit na dobrého kouče je v dnešní době složité.

Kovářovic kobyla často chodí bosa. Jste koučem i ve vaší vlastní rodině?
Samozřejmě se snažím být koučem i ve své vlastní rodině. Nikdo ale nemá patent na rozum a i v téhle oblasti se máte pořád co se učit. Plno věcí v rodičovství funguje na principu pokus – omyl a každý má nějakého svého mentora, se kterým různé věci komunikuje. A to platí i v mém případě. Obecně se ale snažím, aby to, co předávám druhým, fungovalo také v naší rodině. Samozřejmě ne vždycky to stoprocentně jde. Ale je důležité si to uvědomit a příště to udělat jinak. Každý nový den je vlastně naše nová možnost či příležitost dané věci změnit. Důležité je se nezacyklit v tom, že něco bylo nebo bude. Žijme tady a teď.

Na sociálních sítích máte svůj blog… Jak důležité jsou sítě pro vaši práci?
Kdo nefunguje na sociálních sítích, jakoby nebyl. V dnešní době je důležité se na sítích prezentovat. Chci, aby když si lidé můj profil najdou, měli představu o tom, kdo na té druhé straně je. Jsem věčný motivátor a optimista, a tak se prostřednictvím svého profilu často snažím lidem ukázat, že všechno není tak černé, jak poslední dobou někteří říkají. Zároveň zde mohou najít také tipy a rady, které se jim v životě budou někdy hodit. Myslím, že každý si tam může najít to, co mu v tu danou chvíli může pomoci a nebo se nad tím aspoň zamyslet.

Když jsme u internetu, v minulosti jste pracovala také na aplikaci, která vedla děti k pohybu…
Snažili jsme se rozpohybovat děti prostřednictvím mobilní aplikace. V souvislosti s tím jsme vydali také knihu Dědovi sportíci. V ní děti nalezly čtyřicet zvířátek, přičemž každé zvířátko mělo svou sportovní vlastnost, například klokan byl Sportíkem odrazu. Ke každému sportíkovi se v aplikaci vázaly také různé úkoly, které děti mohly plnit a následně za to mohly čerpat odměny od našich partnerů.

Mluvíte v minulém čase. Znamená to, že aplikace už neexistuje?
Aplikace je nyní pozastavena, rozhodli jsme se totiž jít trochu jiným směrem. Pracujeme ale na tom, abychom její novou verzi zprovoznili a chceme se primárně zaměřit na děti předškolního věku, aby už od tak útlého věku začaly mít povědomí o pohybové gramotnosti. Princip by měl ovšem zůstat stejný.

I kouč si musí někdy umět vyčistit hlavu. Při čem ráda „vypnete“?
Často si čistím hlavu sportem. Jsem hodně akční člověk. Závodně jsem hrála volejbal, ale průměrně umím a mám ráda mnoho sportů. Je mi jedno, jestli se jedná právě o volejbal, tenis, fotbal, nohejbal, basketbal nebo ping-pong. A hodně mi pomáhá také sebekoučink… a kromě toho všeho ještě miluji čokoládu. (směje se)