Přemku, kde se vzalo vaše druhé jméno Bojar?
Narodil jsem se za války a rodiče nechtěli, aby Němci nějak komolili jméno Přemysl, tak mně tam dali ještě toho Bojara. Přemysl jsem po tatínkovi a Bojar je vlastně bohatýr. Sestra se jmenuje Runa, tedy bohyně. Otec byl dramatik a spisovatel.
Mohlo by se zdát, že ano, ale vy nejste kladenský rodák…
Kdepak, já jsem Moravák z Tišnova u Brna. Narodil jsem se na Květnici.
Jak se to stalo, že jste poměrně brzo zakotvil v Kladně?
Otec vyměnil se sestrou dům za práci v Praze, protože Brentovo studio, kde pracoval se stěhovalo do metropole. On právě tam pracoval jako dramaturg.
Jak jste se dostal vy ke štětcům, perům a tužkám?
Maminka měla v Brně školu uměleckých řemesel, takže já jsem seděl ještě na nočníku a už jsem měl v ruce tužku. Moje dárky, které jsem dostával, byly skicovací bloky a hlavně měkké tužky, protože to byl tenkrát zázrak.
Kdy padlo rozhodnutí, že se stanete profesionálem v tomhle oboru?
To bylo od mala. Měl jsem sice období, kdy jsem koketoval i se zpěvem. Jsem Moravák a jako každý takový jsem chodil do pěveckého sboru.
Jak se vám tvořilo za minulého režimu?
Máma dostala místo v domě pionýrů a to mně přenechala. Bylo nás pět a akce, které jsme pořádali, měli nařízený minimální počet 300 dětí. Nebyly dotace a vybavení velice prosté. Vymýšleli jsme tedy na koleně něco, co by opravdu zaujalo. Nakreslil jsem na dlouhý papírový pás pohádku. Sehnali jsme starou televizi, kterou jsme dokonale vykuchali. Namísto toho jsme do ní stočili na špulky tu dlouhou kresbu. Kolega četl zvuk a já jsem přetáčel uvnitř bedny umístěný svitek. Objížděli jsme s touto atrakcí školy a školky, aniž bychom si uvědomovali, že to byla první barevná televize na Kladně. Také jsme třeba dotáhli z Prahy vyřazenou tramvaj, která pak složila jako klubovna přírodopisnému kroužku Orlíci.
Pojďme dál, tedy k výtvarnému kroužku Zdeňka. Ví, že funguje i dnes,ale kdy vlastně vznikl?
Když jsem přišel z vojny, tak jsem dal dohromady v roce 1965 první skupinku dětí, s kterými jsme s manželkou malovali. Nepřerušili jsme činnost ani v dobách, které nám příliš nepřály.
Vím , že to není důležité, ale dá se říct kolik malých výtvarníků prošlo vaším kroužkem?
Začínali jsme do desítky, pak se to rozrostlo na tři desítky ročně
Vy jste spolupracovali i s Hnutím na vlastních nohou Stonožka?
Ano, s Bělou Gran Jensen. Dělali jsme spoustu obrázků pro celý svět a nejen to. Jednou mně Běla volala, že by prezident Havel chtěl navštívit nějakou základní školu a jestli nemám typ. Václav Havel se pak zcela nepozorovaně a bez ohlášení objevil v Kladně na „osmičce“. Tušení o tom neměl ani pan ředitel.
Život a doba Přemka Povondry jsou protkány nekonečnou řadou silných příběhů. On sám je jejich velkým vypravěčem. Když v roce 1968 přijeli do města popsané tanky, Povondra jim vyjel naproti s popsaným kočárkem „Idítě domój!“. V Řecku ho potěšily kozy, když prodával na pláži svoji knihu. Na pracovní schůze chodil se zpožděním z důvodu pravidelného pití ranní kávy. Nechtěl začít podnikat po roce 1989 v oboru propagace, protože by musel vyhodit lidi pro neschopnost, které měl ale jinak rád. Covidovou pandemii považuje za dobrý čas k malování obrazů. Nevěří, že dodávky zbraní jsou úplně mírutvorné. Chystá výstavu na příští rok, kterou si připomene svou osmdesátiletou existenci a nepřetržitě se věnuje i se svou ženou Zdeňkou nejmenším výtvarníkům.
Celý rozhovor u čaje ve studiu Kladenského měsíce najdete na facebooku našich novin.
https://www.facebook.com/kladensky.mesic.kladno/videos/563465441974340
